Kryštof nebo Kryštůfek, na tom zas až tolik nesejde. Důležité je, abyste věděli, komu tohle jméno patří. A ano, uhádli jste. Patří mě. Jsem poník. Shetlandský poník. A to je rozdíl!
Co dělá takový poník v zimě?
No, v zimě toho můžeme dělat spoustu. Horší je to ale s pastvou. Všechny ty výborné, barevné kytičky jsou schované pod takovou tou bílou peřinou, které se říká sníh a která děsně zebe. Ale nebojte, jenom na čumáčku. Moji pradědové a prababičky přihopsali ze Shetlandských ostrovů. To jsou takové ty tečky nad Skotskem, kdybyste je chtěli hledat na mapě. Tam vám je počasí, to vám řeknu! Já tam tedy nikdy nebyl, ale povídá se to. Tam je buď mlha, zima anebo prší, proto příroda nadělila mým předkům silnou srst, ohon a hřívu, která je v zimě dokonce dvakrát taková! No a tyhle dárečky se od té doby předávají z poníka na poníka. Ony tyhle vychytávky asi od věci úplně nejsou, ale když trávíte zimu ve vyhřáté stáji, nemůžete se potom divit, že jeden nadává, protože mu je pekelné horko.
Kolik je mi let?
Hodně, ale pořád ne moc. Jsem jeden z nejstarších zvířátek, která ve Zvířátkově můžete potkat. Narodil jsem v roce 2004, ale to neznamená, že bych snad byl nějaký vetchý stařeček v houpacím křesle, s bačkorami na kopytech a knížkou v předních nožkách. Ba naopak! Jsem velký pracant, ta dnešní poníkovská mládež by se ode mě mohla učit!
Jestli se odněkud neznáme?
Je to možné. Pravidelně vyjíždím na kochací prohlídku okolím, která většinou končí v nějaké mateřské školce. To jsem potom obsypaný těmi malými trapiči ze všech stran a nedají pokoj a nedají, dokud je nepovozím. Ale dělám to rád. Co bych si bez toho taky na stará – ehm, totiž na kolena v nejlepších letech, počal.