adopce opička Tiara – makak jávský

No ale dobrý den! Anebo ráno? Odpoledne? Či večer? To nikdy žádná opička neodhadne. Já jsem makak jávský. Tedy spíše paní makaková jávská. A jmenuji se April. Proč zrovna April, to tedy opravdu netuším. V dubnu jsem se nenarodila, jsem pořád stejně veselá a milá, takže o nějaké změně nálady, tak jako se mění aprílové počasí, nemůže být řeč a že bych si z někoho 1. dubna dělala legraci, tak o tom tedy také nic nevím.

Odkud my, makakové jávští, pocházíme?

Ve volné přírodě byste nás našli v Asii, nejčastěji podél řek a na březích ostrovů. Žijeme ve skupinkách, kde se rozmnožujeme hierarchicky od nejvýše postavené samičky. Takže ta s nejnižším titulem si na miminko musí počkat. Ale není kam spěchat, to mi věřte! Já jedno takové miminko mám, tedy teď už je z něj dospělá slečinka. Jmenuje se Verča a je to pěkné zlobidlo! Původně jsem si myslela, že se ode mě v budoucnosti odstěhuje, ale když vidím, jaká je to popleta, pomalu docházím k názoru, že by to asi nebyl úplně nejlepší nápad.

Tlamičku neotvíráme jenom tak!

Na to si dejte pozor! Tlamičku opravdu neotvíráme, abychom se pochlubili našimi zoubky. Když cítíme nebezpečí, hopkáme se schovat do koruny nějakého nejbližšího stromu. Ale když už jde hodně do tuhého a nevíme si rady, varujeme nepřítele právě tímhle otevřením tlamičky. To samotné ho pochopitelně nezažene, ale když k tomu ještě výhružně vyceníte zoubky, měli byste vidět, jak se za ním zapráší.