adopce opička Verunka – makak jávský

Ahoj!

Já jsem opička a jmenuji se Verunka. Jsem pěkný neposeda. Je to jako kdyby se mnou šilo tisíc čertů. Neposedím, nepoležím, pořád něco kutím. Anebo vymýšlím! Většinou nějakou lumpárnu. Nejraději něco rozešroubovávám. To jediné mě dokáže zabavit i na pět minut. Ale pak už zase skotačím  a přemýšlím, komu bych co vyvedla. Moje maminka, opička April, a teta, opička Tiara, se se mnou tedy opravdu nenudí.

Zpátky do minulosti!

Věřte nebo ne! Mým prababičkám a pradědečkům v Asii stavěli dokonce  i posvátně chrámy! Tak moc si nás lidé vážili! Dokonce se k nám i modlili! To byly časy! Hned bych se do těch dob vrátila. Ono totiž lidi tohle modlení pěkně rychle přešlo. Dneska místo modlitbičky nás chytají, zavírají do klícek, převážejí do laboratoří a testují na nás nově objevené léky. Tomu tedy říkám fuj! Že se ti lovci nestydí!

Pozor na fáborky!

To myslím smrtelně vážně. Jednou byl ve Zvířátkově jeden dětský tábor. Pořád hráli nějaké hry. Jednou nám ale došla trpělivost. Kdyby se alespoň dovolili, ale představte si, že kousek od našeho domečku si bez optání pověsili na strom kus krepáku. V tu dobu foukal vítr a foukal tak šikovně, že ten krepák vlál směrem přímo k našemu výběhu. Stačilo jenom natáhnout ručičku a fáborek byl náš. To jste pak měli vidět ten chaos. Krepák chyběl a děti byly zmatené jak lesní včely, protože nevěděly, kam mají běžet. To byla zábava! Jako pro krále!