adopce mangusta trpasličí

Zdravím!

Nejsem surikata ani nějaká lasička, tělíčko podobné mám, to vás zrak nešálí, ale když se podíváte podrobněji, zjístíte, že tvarem tělíčka tahle podobnost končí. A kdo si to nemyslí, ať si pořídí brýle. Já jsem mangusta trpasličí. Možná si říkáte, proč zrovna trpasličí. No, tak na to vám asi neodpovím, poněvadž já si to říkám taky. Ale na oplátku vám prozradím pár mangusťáckých tajemství.

Kdo je to mangusta jižní?

No, vidíte, to jsem vám v úvodu vyzradit zapomněla. V mangustím světě jsme natolik vážené, že nám náš magusťácký král udělil rovnou dvě příjmení. Které budeme užívat je na nás. Já upřednostňuji toho trpaslíka, ale trpasličí nebo jižní, to máte fuk.

Život v rodince nebo starý samotář?

V rodince, to je přeci jasňačka! Jsem neuvěřitelně čiperné zvířátko a samotná bych se nudila. Obvykle obývám teritorium o rozloze 30–60 ha. Není nad bez chybičky fungující rodinné vztahy, utužujeme je vzájemnou péčí o srst. Je to paráda, když se vám o koupel kožíšku postará někdo jiný. To si užíváme všechny! Horší přijde poté, kdy nastane střídání stráží a přijde na řadu ten vykoupaný. Naše mláďata neopouští noru do třetího týdne života, jejich maminky je kojí a ostatní členové mangustího klanu jim nosí potravu.

Proč je kolem nás v přírodě taková fůra ptáčků?

Ti ptáčci se jmenují zoborožci. Tak nějak se protloukáme světem společně. Ale žádný vážný vztah za tím nehledejte, děláme to čistě a jen z hlediska plného výhod. My vyplašíme hmyz, který pak mohou zoborožci lépe chytat. Ti naopak postřehnou nebezpečí dříve než my, a tak máme spoustu času se schovat. Jsou takovou naši ochrankou. A za kus žvance, no neberte to!