adopce klokan Skip

Jmenuji se Skip. Jsem kluk. A miluju papriku!

Jsem klokánek rudokrký a tohle své „příjmení“ rudokrký jsem si zasloužil podle narudlého zbarvení krku a plecí. Že bych si měl na zimu pořídit kulicha, šálu a rukavice? Pche! Nemusím! Mně totiž zima nevadí.

Ptáte se, jak se chovají mí kamarádi v Austrálii?

Ve volné přírodě trávíme den ukrytí někde v lese či ve stepi. Nejvíce akční jsme za soumraku, což je ideální čas vyrazit na pastvu. Nikdy se nepaseme sami, většinou v rodinné nebo příbuzenské skupince, která nemá žádného vůdce. Když někdo z naší skupiny odhalí nepřítele, varuje ostatní dupáním nebo tlučením ocasem o zem. To je pro ostatní signál „uteč!“. Nejčastěji se utíkáme schovat do vody, tedy pokud je poblíž.

Anebo byste rádi věděli, jak dlouho nosí „rudokrké“ samice své mládě ve vaku?

Tak tyhle „rudokrké“ klokaní mámy hopkají s klokánětem nejdéle ze všech klokanů – až 40 týdnů! To byly časy, to vám povím!

Často pokládanou otázkou, na kterou odpovídám návštěvníkům Zvířátkova, je, jestli mě také tak štve kácení lesů.

No to máte těžké. Za mě to není zas tak úplně od věci. Nám klokanům to totiž výrazně ulehčilo život: dřevorubci nám vytvořili mnohem více cestiček mezi lesem a travnatou krajinou. Ale dělat by se to samozřejmě nemělo.