adopce surikata Kamil

Krásný den

Jmenuji se Kamil. Určitě byste ode mě rádi slyšeli radu, jak mě rozpoznat od mých spolubydlících. To vás ale zklamu! To je totiž mé tajemství a kdybych vám ho prozradil, už by to žádné tajemství nebylo. Ovšem pokud nás budete po nějaký čas pozorovat, určitě mezi námi nakonec nějaký rozdíl objevíte.

Náš život nám závidí kdekdo! Ráno vstaneme, vylezeme z nor a sluníme se. Po nějaké době nám pochopitelně vyhládne, a tak vyrazíme hledat něco dobrého k snědku! Převážná část našeho jídelníčku se skládá z masa, proto nejčastěji lovíme různé broučky, červy či menší obratlovce. Na lov však nikdy žádná surikata nejde sama, a to z jednoho prostého důvodu – zatímco část členů naší výpravy hledá potravu, ti ostatní drží hlídku a dávají pozor, zdali se neblíží nějaké nebezpečí. Zpravidla si vylezou na nějaké vyvýšené místo a postaví se na zadní. Když nějakého potencionálního nepřítele uvidí, začnou pištět a kvokat, ovšem pokud hrozí nějaké opravdu velké nebezpečí, z pištění a kvokání se rázem stane vrčení a štěkání, což je pro ostatní, kteří se rázem utíkají schovat do nor, poslední výstražný signál.

Ačkoliv jsme velice malinkatí živočichové, ze strany štírů či jedovatých hadů nám žádné nebezpečí nehrozí. Jsme poměrně odolná zvířata a jejich uštknutí pro nás není životu nebezpečné.