divoké prase Anička

Krásný den!

Jmenuji se Anička. Do Zvířátkova jsem přišla jako malé selátko. Moji maminku tehdy zastřelili myslivci a bez pomoci lidí bych nejspíš nepřežila. Na to je ale lepší nemyslet, a proto bych vám teď ráda pověděla něco o nás divokých prasatech.

Moji prapředkové obývali rozsáhlá území Evropy, Asie a také severní Afriky. Později jsme byli rozšířeni i do dalších částí světa. Mláďatům prasete divokého se říká markazíni. Toto označení se používá pro malá, typicky pruhovaná selátka. Jejich proužky připomínají pyžamko, a proto se jim říká také pyžamáci. S přibývajícím věkem své pruhy ztrácejí a jejich zbarvení tmavne. Dospělá prasata pak mají hustou srst s tuhými štětinami a jemnější podsadou, která je chrání před chladem a nepříznivým počasím.

V každé čelisti mají dospělí jedinci dva špičáky, tedy celkem čtyři. Zvlášť výrazné jsou u samců, kterým se říká kňouři. Jejich spodní špičáky se nazývají páráky a horní klektáky. Tyto mohutné zuby neustále dorůstají a při vzájemných soubojích slouží jako účinná zbraň. Samice, kterým se říká bachyně, mají špičáky podstatně menší.

Stejně jako prasata domácí jsme všežravci. Mí divocí příbuzní rádi navštěvují pole, zvláště ta kukuřičná. Když se jim nedostává potravy v přírodě nebo si chtějí její shánění zjednodušit, mohou se vydat i do blízkosti lidských obydlí. Tam pak svými citlivými rypáky prohledávají okolí popelnic a kontejnerů. To ovšem není můj případ, protože já mám ve Zvířátkově své denní porce jisté! Ze všeho nejvíce mi ale chutná sladké bez ohledu na to, jestli jde o vánočku, štrúdl, koblihu, tvarohový či povidlový šáteček nebo perník.