divoké prase Anička

Anička, Anča, Andula nebo Andulka. Ale to máte fuk! Zkrátka, já jsem Anča, zástupkyně prasat divokých. Těší mě. Do Zvířátkova jsem se přistěhovala jako malé pruhované selátko. Lovci mi zastřelili maminku. To mi bylo tenkrát hodně smutno. Ale měla jsem štěstí! V jeden den jsem získala teplý domeček, zvířecí kamarády a hlavně novou milující rodinku.

Jestli máte vánočku, štrůdl, koblihu, šáteček tvarohový, makový, prostě cokoliv sladkého, všechno ke mně! Já totiž zbožňuju sladké! Ale vy byste se možná raději dozvěděli něco o nás, prasátkách divokých. A proto opustím to své sladké a důkladně vás proškolím.

Odkud jsme to vlastně přišla?

Původní domovinou mých předků je velká část Evropy a Asie, ale lidé nás zavlekli i do jiných koutů světa.

Čím mě kromě sladkého uctít?

Prasátka divoká jsou všežravci. Hrozně ráda navštěvují pole (zvláště ta kukuřičná). To jsou potom hody! Když se nám zachce, nebojíme se a zajdeme i do obce, kde čmucháme a hledáme jídlo v okolí popelnic a kontejnerů.

Kdo je to probůh markazín?

Tak se říká světle pruhovaným selátkům. Ovšem, když jim poporoste tělíčko, stane se z markazína divočák s hustými štětinami. Ty má místo kabátku a pláštěnky, chrání ho před nepříznivým počasím a zimou.

Chodíme taky k zubaři?

Zubař divokých prasat! No kdo to kdy slyšel? A tak odpověď musí být snad jasná: ne, nechodíme. Ale zuby máme! A dokonce máme čtyři špičáky! Je to naše zbraň při soubojích. Těm spodním myslivci říkají páráky a těm horním klektáky.