oslice Julie

Ahoj!

Já jsem oslice Julinka. Ale většina lidí a mých kamarádů oslů mi říká Julčo nebo Julie. Na světě je i jeden osel, který mi říká zlatíčko. To je můj osel Pepa. Máme spolu jednu dcerku, oslici Jane. Potom, co se narodila, se ode mě Pepík odstěhoval. Naštěstí ne daleko, bydlí v té samé stájí, akorát v jiném bytečku. Prý abychom spolu neměli další oslátka. Ale to se tedy bát nemusí, mně jedna ratolest bohatě stačí.

Ať vás ani nenapadne si myslet, že bychom se už snad s Pepou neměli rádi! Občas mě štve, asi tak jako každou oslici její oslí manžílek, ale nikdy bych ho za nic na světě nevyměnila. On mě také ne, to by si tak mohl zkusit! Já mu žádnou oslí milenku tolerovat nehodlám. Měli byste slyšet, jaké spolu vyvádíme kusy, když Pepu odvedou na druhý konec Zvířátkova, aby mu mohli vyčistit domeček. Je z toho patrně dost nesvůj, poněvadž každou minutu íáuje. Já mu samozřejmě musím hned odpovědět, a když ne já, tak to za mě vezme Jane. To pak lidé chodí a hudrují, že prý není slyšet vlastního slova. Ale co s tím mám já jako asi tak dělat? Nějak se s ním domluvit přeci musím!

Když jsem byla maličké oslátko, strašila jsem jednu paní. Shodou okolností to je manželka Aleše, toho pána, který se tady stará o všechna zvířátka. Jakou já měla radost, když jsem viděla! To jsem se tak rozeběhla, pak chvilku stála na zadních no a pak už jsem ji předníma nožkama objímala kolem krku. Jenomže jí se to moc nelíbilo, takže to nakonec dopadlo tak, že když viděla, že se procházím po Zvířátkově bez doprovodu, pelášila se přede mnou schovat do auta.