surikata Kamil

Kuk!

Surikaťák Kamil, tak to je moje maličkost. Rádi byste věděli, jak mě rozpoznat od mých surikatích spolubydlících. No, tak to vás ale asi zklamu. To já sám nevím. Ale když se na mě budete hodně dlouho dívat, nějaký rozdíl určitě najdete.

Chcete mi k jídlu nabídnout nějakou kytku? Tak tu si strčte za klobouk!

My kytky nepapkáme, ani jiné rostlinky. My jsme šelmičky, tak nám raději hoďte nějakého červíka! Pěkně šťavnatého!

Surikatí život, co víc si přát!

Náš život nám závidí kdekdo, protože: ráno vstaneme, vylezeme z nor a sluníme se. Poté nám ovšem vyhládne, a tak jdeme hledat potravu. Někteří z nás musejí během hledání něčeho k snědku držet hlídku. To znamená, že si vylezou na nějaké vyvýšené místo, postaví se na zadní a hlídají. Když se přiblíží nějaký nepřítel, začnou pištět a kvokat, pokud ale hrozí nějaké větší nebezpečí, z pištění a kvokání se stane vrčení a štěkání – to je signál pro ostatní, kteří se utíkají schovat do nor.

Uštkl mě štír či had! Honem do surikatí nemocnice!

Tak zas takový humbuk se kolem toho dělat nemusí. Proč? Tak zaprvé: vydržíme poměrně hodně, proto pro nás taková uštknutí nejsou životu nebezpečná. A zadruhé: surikatí nemocnice stejně neexistují!